5-ti denní pobyt ve Francii

Už od základní školy jsem do Francie zamilovaná, proto jsem šla na školu, kde jsou povinné 3 jazyky – mezi nimi samozřejmě francouzština. Ve druhém ročníku se mi vyskytla příležitost odjet na 5 dnů do Francie, bydlet u francouzské rodiny a chodit tam do školy. Ráda bych se tedy s vámi podělila o mé zážitky a přidala odkaz na video, které jsem vytvořila.

Den první

Do Francie jsme jeli autobusem asi 13 hodin přes noc. Naše první zastávka byla v Katedrále Notre-Dame v Reims. Měli jsme chvilku se porozhlédnout po městě, v ulicích bylo prázdno, o víkendu totiž mají Francouzi ve zvyku spát minimálně do 9. hodiny. Po asi hodině jsme se opět vydali k autobusu a pokračovali v cestě, před námi bylo ještě skoro 300 km a 3 hodiny cesty. Jeli jsme kolem Paříže, kde se zrovna konal nějaký cyklistický závod, Paříž tedy byla chaotičtější než kdy jindy. Projeli jsme Paříží po známých ulicích a mohli se zatím aspoň z autobusu podívat po kráse tohoto města. V odpoledních hodinách jsme se dostali do Rouen, kde jsme se psychicky připravovali na rozdělení do rodin. Každý měl strach, do jaké rodiny se to vůbec dostaneme. Já a moje další dvě spolužačky jsme získaly rodinu Indů, už v autě se nás různě vyptávali, a jelikož jsme měly francouzštinu jen 1 rok, moc jsme nerozuměly. Když jsme jim řekly, že francouzsky moc neumíme, začali se vztekat, protože tu prý nemáme co dělat. První dojmy byly otřesné. Měla jsem 100 chutí vzít nohy na ramena, že s těmito lidmi tady žít nechci. Bohužel, Francouzi nemají moc dobrou pověst, protože každý má špatné zkušenosti s lidmi z této oblasti.

Notre-Dame de Reims
Notre-Dame de Reims

Bydleli jsme ve městečku Franqueville-Saint-Pierre, což je pouze 20 minut od Rouenu, bohužel naše každodenní jízdy autem trvaly skoro hodinu, protože Francouzi řídí naprosto šíleně a kolony aut jsou asi tak běžné, jako že každé ráno vyjde slunce. U naší první večeře se sešla celá rodina, poprvé a naposled, seznámili jsme se a povídali si o škole, o práci atd. Po celém dni jsme byly unavené, odebraly jsme se tedy do svých pokojů, vybalily si věci a šly spát. Ráno nás totiž čekal náročný den už ve škole!

Den druhý

Čekal nás první den ve škole. Ještě v noci se nás byla naše nová máma Rafia zeptat, kdy nás má vzbudit (protože chytré telefony nejspíš nejsou spolehlivé). Domluvily jsme se na sedmou (škola začala o půl deváté), ale ona nás stejně vzbudila v 5:50. Následovalo vtrhnutí do pokoje a slavné „Coucou“, což je familiárně „ahoj“. Nasnídaly jsme se (na stole samozřejmě bagety a croissanty) a poté nás otec Saïd odvezl do Rouenu, kde se nacházela škola pro cizince French in Normandy. Výuka probíhala jen ve francouzštině a zábavnou formou, např. porovnávat sochu francouzského Napoleona na koni a našeho sv. Václava na koni. Během vyučování jsme všichni dostali svačiny z kavárny Paul (ty můžete potkat i v našich větších městech), svačina tak byla jedna z nejlepších věcí ze dne.

Saint-Ouen de Rouen
Saint-Ouen de Rouen

Po škole následovala prohlídka Rouenu s naší francouzskou průvodkyní a my před naší francouzštinářkou museli její výklad překládat. Navštívili jsme Katedrálu Notre-Dame v Rouenu, kostel St. Quen, místo upálení Johanky z Arku, řeku Seinu, zlatý orloj podobný našemu v Praze, kostel St. Maclou či nynější uměleckou školu, která kdysi bývala hřbitovem v době moru, kdy nebylo kam umisťovat mrtvé. Vraceli jsme se ve večerních hodinách, samozřejmě Saïd zase pozdě. Jeho jízda byla formou „Plyn – brzda – plyn – brzda“, takže jsme po té půlhodině byly rády, že můžeme vystoupit. Následovala večeře, pro mě jako neskutečně vybíravou a „skoro vegetariánku“ to bylo peklo, protože všude byla zabíjačková polévka, houby atd. Naštěstí jsme si jídlo kupovaly po obchůdcích, takže jsem potají v pokoji ujídala svačiny. Následovala sprcha a čas spát – tedy, pro ně čas spát, my jsme koukaly na videa a smály se, načež následovalo francouzské vynadání za rušení nočního klidu. No nic, jdeme asi opravdu spát.

Den třetí

Třetí den jsme opět jedly bagetu s marmeládou, bohužel Saïd měl strach z dopravy, takže jsme se nestihly moc najíst a vyjely jsme opět do školy. Po vyučování následovala cesta do Normandie, kde jsme si zvenku prohlédli Kapli Notre-Dame de Salut a poté na vyhlídku s názvem Belvédère du Cap Fagnet. Poté jsme sjeli ze strmých kopců dolů k pobřeží. Ve vodě se sice koupat nedalo (byl podzim a ani v létě tomu teplota neodpovídá), ale pláže byly přesto naprosto úchvatné, čisté a moře průzračně modré. Následovala venkovní prohlídka Benediktínského paláce a cesta zpět do Rouenu.

Tento den byl poslední nocí u naší rodinky (bohužel nebo bohudík?). Rodina na nás byla překvapivě velice milá, jen mě si zase zapamatovali jako tu, co nic nejí, klasika. Ještě ráno se nás ptala máma Rafia, jestli jíme pizzu (o můj bože, po všem tom hladovění pizza?!). Samozřejmě že naše odpověď byla ano, takže po našem výletu jsme celé natěšené čekaly u stolu na pizzu. Místo toho Rafia donesla koláčovou formu zakrytou utěrkou. Po odkrytí jsme byly všechny tři zklamané, protože tam nečekala pizza, ale jakási omeleta s houbami a vajíčkem. Opět bez večeře. Těšila jsem se do hotelu, kde strávíme poslední noc našeho dobrodružství ve Francii, to jsem bohužel ještě nevěděla, co mě teprve teď bude čekat.

Den čtvrtý

Ráno jsme se klidně nasnídaly, pořádně se rozloučily s naší rodinkou, samozřejmě nechyběla ani společná fotka, kterou následně rozesílali celé své rodině po Skypu. Saïd nás odvezl do Rouenu, kde už byl přistavený náš autobus a v něm už většina studentů z naší školy. Vyrážíme směr Paříž! Bohužel na naši rychlo-prohlídku tohoto krásného romantického města se udělalo škaredě, bylo zataženo, pršelo a celkově padala na Paříž pochmurná nálada. Mě, jako milovnici Francie, to ale nezastavilo, a tak jsem šla fotit i do deště. Prošli jsme se kolem Vítězného oblouku, měli dvouhodinový rozchod po Paříži, prošli si obchůdky s občerstvením, suvenýry až po bižuterie a každý si užíval ruch Francie plnými doušky. Poté jsme se sešli s naší průvodkyní a vydali se ke slavnému Moulin Rouge.

Sacre Couer
Sacre Couer

Pokračovali jsme v cestě do kopce a před námi stála další dominanta Paříže – Sacre Couer. Co však bylo pro nás nejpodstatnější – celá Paříž jako na dlani. Eiffelova věž se schovávala v mlze, ale když se začalo smrákat, rozsvítila se. Po asi šesté hodině večerní jsme se konečně vydali směrem k autobusu, který nás dovezl před hotel Formule 1. Zjistili jsme, že zde ubytovávají dělníci z protější stavby, protože je tento hotel levný. Když jsme dorazily my tři ženy na chodbu, kde se nacházel náš pokoj, nestačily jsme se divit. Všichni pánové okamžitě vykukovali ze svých pokojů, dokonce někteří pořád jezdili výtahem, aby nám mohli dělat oplzlé návrhy. Upřímně řečeno, bála jsem se, už jen z toho důvodu, že učitelky a prakticky celý dospělý dozor byl úplně v přízemí a my ve čtvrtém patře.

Eiffelova věž
Eiffelova věž

Náš pokoj se skládal z palandy a dvoulůžka. Holkám jsem nechala dvoulůžko a sama šla na palandu. Prostěradlo a vlastně úplně všechno páchlo jak mokrý pes, z vedlejšího pokoje na nás pořád někdo klepal… Nemluvě o sprchách a záchodcích, které se skládaly z obyčejných Toi-Toi, až na to, že byly vevnitř. Sprchy naprosto nechutné, všude špína, mokro, nebylo kam si ani postavit suché a čisté prádlo. Navíc v některých kabinkách nefungovalo dobře světlo – pokud jste se zamkli, zhaslo, tudíž jste mohli riskovat to, že vám tam někdo vleze, ale relativně bezpečně se můžete osprchovat, anebo si zamknout a tím zvýšit pravděpodobnost úrazu. Naštěstí jsme nějak usnuly a ráno mohly vypadnout!

Den pátý

Konečně! Celý den věnovaný Paříži! Ráno jsme si dali snídani v hotelové „restauraci“, sbalili kufry do autobusu a přesunuli se na metro, které však nejezdilo jen v podzemí, ale i nad zemí. Připadáte si ztracení v pražském metru? Buďte rádi, že jste nezažili to pařížské. Vystoupili jsme kousek od Eiffelovy věže a vydali se k ní – bylo ještě brzy ráno, takže žádné fronty na lístek na věž. Po otevření jsme se rozdělili do skupinek a vyrazili nahoru. My lenoši jsme to vzali raději „výtahem“, ale jsou tu i odvážlivci, kteří si Eiffelovku vyšlápli po svých. Eiffelova věž nabízí tak unikátní výhled na celé město! Dokonce v některých patrech měli i skleněnou podlahu. Pro některé nemyslitelný krok na tuto kachličku, pro mě parádní adrenalin! A navíc jsme se mohli vysmát těm, kteří stáli frontu! Na Eiffelově věži se nachází spousta restaurací, bufetů a cukráren, ale také tomu odpovídá cena. Po ukončení prohlídky jsme se vydali fotit naše umělecké fotografie v parku. Z tohoto místa se totiž nejčastěji Eiffelova věž fotí. Jelikož byl podzim, listí stromů v parku mělo nádhernou barvu a všechno bylo krásně barevné – vůbec ne pochmurné. Dokonce se parkem procházela nevěsta s ženichem. Bohužel už nebylo moc času se kochat a museli jsme vyrazit domů do Znojma. Cesta je dlouhá a velmi náročná.

Po příjezdu do České republiky jsme se hned ráno zastavili v McDonald’s na snídani. Bylo zvláštní neříkat „Bonjour“.

Pár dnů po našem návratu zachvátil Paříž teroristický útok. Všichni jsme byli rádi, že jsme se v pořádku vrátili, avšak v našich srdcích zanechala tato zpráva velikou ránu, protože v ulicích, kde jsme se procházeli, nyní ležely tucty květin a svíček za oběti…

Napiš první komentář

Napiš komentář

E-mailová adresa nebude zveřejněna.


*